Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výlet do Sovětského svazu

15. 11. 2019

Návštěva Sovětského svazu, nesmyslně nazvaná „Výuková výměna studentů“, byla úspěšná. První důležitou věcí v plánování naší výpravy byly informace studentů, kteří tam už byli před námi. Katedra se totiž rozhodla poslat nižší ročníky chlapců s vyššími ročníky děvčat v domnění, že si pak spolu nic nezačnou. Takže my, děvčata jsme se od kolegů dozvěděly o realitě komunismu v Sovětském svazu o půl roku dříve, než jsme se tam samy ocitly. Někteří z chlapců se totiž vrátili lehčí až o osm kilo, ale bohatší o zážitky se staršími studentkami. Nedostatečná výživa a starší studentky vykonaly své.

Můj deník praví: Do Ruska jsme přiletěli houpavým letem něčeho, čemu se říká TU, čili tůčko. Mraky sledované z výšky byly úžasné. Navzdory úřadům. Z výšky jsme viděli dokonale rovinaté místo a nesmírnou rozlohu Leningradu (Původně se snad jmenoval Město Lenina Hrozného). Za hranicemi městské zástavby jsme viděli pár vesnic s pravoúhlými ulicemi a domky uprostřed zakrslých parcel. Letištní hala byla neuvěřitelně malá pro tak velkou aglomeraci. A bylo tam zima. U nás kvetl srpen.

Deník pokračuje: Šli jsme se ubytovat na kolej a byli jsme dost poplašeny, ač jsme si myslely, že na základě vyprávění dokážeme předvídat všechno. Zdi natřené nahoře šedozelenou, dole hnědou olejovou barvou. Umývárny nepopsatelně špinavé, ale to nám mohlo být jedno. Netekla voda. Místo sprchy lavór. Odpadní roury byly vedeny mimo zeď a byly opatřeny černým nátěrem, snad aby je nikdo nepřehlédl.

Ještě deník: V prvních dnech jsme se seznámili s metrem. Výzdoba byla plodem podivuhodného synkretismu. Antické a rokokové ornamenty, původem asi z historických paláců, byly doplněny srpem a kladivem, hvězdami a Leninovým profilem. Co se divit, římští císaři se taky nechávali zpodobnit na každém volném místě. Na jedné stanici se plakát chlubil tím, že Leningrad má 600 metrů mostů a 3000 Leninových památníků.

První věcí, kterou jsme na letišti pochopili bylo, že potřebujeme politruka. Předpokládali jsme, že nás bude omezovat v životě, ale sovětský systém  byl již v takovém rozkladu (nebo to byl tradiční jev?) že nás hlídal, jen když mu to načalnik nakázal. Jinak jsme se potulovali sami a viděli jsme mnoho věcí, které jsme vidět neměli. V těch řídkých okamžicích politrukovy péče (mimochodem to byl inženěr, který tvrdil, že si britský přízvuk zkazil v Americe) jsme byli překvapeni tím, že nám vysvětloval vše, co vidíme. Začalo to v Treťjakovské galerii, když jsme byli seznámeni s tím, že na obraze je chlapeček unesený orlem a ze strachu čurá. Byli jsme asi ve stavu ohrožení, že bychom o něco mohli přijít.

Pokračovalo to v univerzitní jídelně, kde sice byly štukové stropy (klasicistní palmety a pěticípé hvězdy), ale před výdejním pultem byla kaluž zvící Azovského moře. Tam nám bylo slíbeno, že dobře pojíme (ja garantiruju vam, što charašo pokušajetě). Abychom dostali něco na tác, museli jsme do té louže vstoupit. Polučili jsme tři brambory a něco, co se později ukázalo být karbanátkem. Někteří ho dokonce snědli. Och, štědré ty ruské dubisko. Spojence uhošťuješ žaludy.

„To je výborné jídlo,“ vysvětlil nám politruk.

Tak trochu mi to připomnělo francouzskou anekdotu: „Pane, vy mě už nemilujete! Věříte spíš tomu, co vidíte než tomu, co vám říkám.“

Mysleli jsme, že se v univerzitní jídelně seznámíme se studenty. Chlapci nosili černé obleky a kravaty s pokrokovými odznáčky. Když jsme je oslovili, mlčeli jak zařezaní a rychle dojídali svůj příděl.

Odborné školení se odbylo monology našich hostitelů. „Tady vidíte něcostrojitělnyj zavód.“ Ale přes jeho bránu jsme projít nemohli. Chtělo to asi nějaké schválení nejvyššího sovětu, které by bylo bez problémů možno získat ve lhůtě šesti měsíců. Tak jsme se na ten zázrak techniky mohli podívat alespoň z ulice. Naše duše možná mohly obsahovat svévolné, vůči ruskému hospodářství rozkladné prvky. Třeba jsme ty jejich stroje mohli nakazit. Před branou k nám pohovořil nějaký vedoucí pracovník, jehož funkci bych přeložila  jako „vrchní inženýr pověřený točením centrálním ventilem.“ Začali jsme chápat, že jeden v Praze oblíbený vtip, zase tak moc vtipný není.

Ve vlaku se baví dva pánové:

“Jak se jmenujete?“

„Ivan Ivánovič Ivanov.“

„No vida, já se taky jmenuji Ivan Ivánovič Ivanov.“

„A jak se podepisujete?“

Jeden napíše tři křížky. Druhý křížky čtyři.

„To je divné, proč vy píšete čtyři křížky?“

„Ten první znamená inženýr.“

V té době jsme už chápali, že vnitřní záhady sovětského průmyslu nám ve studiu nepomohou.

Zdál se aktuální jeden starý vtip o magické všemocnosti ruského pokroku.

Sedí dva ve vlaku.

„Kam jedete?“

„Do Moskvy.“

„A já z Moskvy.“

„Ach, ta technika.“

Začínali jsme mít více než o techniku zájem o to, co budeme jíst. Díky předchozím informacím jsme sice měli zavazadla nabitá lančmítem (kterému se ostatně říkalo pohraničník, protože prý pocházel z východních ruských stepí a jeho vynikající kvalitu zajišťovala příměs masa z některého čínského hraničáře). Jenže i tato ambroziální krmě začala docházet. Doba našeho pobytu byla totiž stanovena na celých třicet dnů.

Kromě lančmítu jsme měli k dispozici několik kilo ovesného mysli zvaného pinďablaf. Leč setkali jsme se s nezdarem, když jsme do něj chtěli mléko. Vystáli jsme příslušnou frontu, ale zeptali se nás, kde máme konvičku. Proboha, bandasky jsme v Praze zapomněli!

S tím mlékem jsme měli nakonec víc štěstí než rozumu, protože vypukla epidemie úplavice a nakažené byly mléčné výrobky. Vzhledem k tomu, že u automatů s gazírovanou vodou stály skleničky pro všeobecné použití, měla to ta úplavice dost snadné. Problém s nakaženým mlékem vyřešili v některých obchodech tak, že na mléčný pult umístili cedulku: „Z tohoto mléka můžete dostat úplavici.“ K jídlu byly k dostání ještě dýně a mleté maso, ale na to jsme si netroufli. Když už jsme snědli veškeré zásoby, živili jsme se poslední týden chlebem a licenční coca-colou (nálepka v azbuce s charakteristickým americkým designem).

Kdo nazval Čechy absudistánem, nebyl v Rusku. Viděla jsem několik živých českých absolventů, kteří tam studovali. Nebyli viditelně poškození, což nechápu. Svého času, v padesátých letech, byla moje matka za vynikající prospěch potrestána nabídkou studovat v Sovětském svazu. Nedalo se to dost dobře odmítnout a vedoucí pedagog nebyl přístupný náznakům, že tam matka snad ani nechce. Nakonec musela zvorat přijímací pohovory. Přišla tím o jistá privilegia. Říkalo se totiž: „Nekecej do toho, nestudovals v Rusku.“

Před vypuknutím úplavičné epidemie jsme si často kupovali výbornou smetanovou zmrzlinu mezi dvěma oplatkami, která je u nás dodnes známá jako ruská zmrzlina. Ti, kteří jí přišli na chuť, se vrátili domů těžší o osm kilo. Neměli z toho ale větší prospěch, než ti, kteří se vrátili lehčí o osm kilo. Mimochodem s dobrou zmrzlinou jsem se seznámila i u našeho druhého spojence, u východoněmeckých soudruhů. Myslím, že východní blok tuto strategickou komoditu dostatečně nevyužil. A pak se divte těm koncům.

Tak tenhle text jsem začala původně psát pro své děti.

Není snad vhodnější pro Revolver Revue?

 Jednou jsme v Leningradě navštívili jeden bufet a jednou restauraci. V bufetu stál proti mně a mé kamarádce, se kterou jsme odhodlaně konzumovaly kapustový list s rajčatovou omáčkou, ometálovaný voják. Pořídil si vařenou rybu, ze které svraštělá kůže odpudivě opadávala. Problém byl v tom, že ve velmi úhledném pořádku rozkládal rybí kosti po stole kolem svého talíře. Vedle něj stál námořník v tak honosné uniformě, že to musel být nejmíň admirál. Jedl boršč ve kterém byla jen červená řepa. Ten kapustový list jsme nedojedly.

Další malér se nám přihodil v restauraci. Po té, co jsme si objednali boršč s dotazem, jestli tam bude maso, přisedl k nám občan, nevím jestli příslušník nebo amatér, a začal vyzvídat naše zločinné úmysly proti Sovětskému svazu.

Vypadli jsme velmi rychle, bez boršče, protože již při příletu nám zabavili české občanky a mezinárodní pasy. Bylo nás tedy v případě jakéhokoli podezření možno zavřít na čtrnáct dní kvůli zjištění totožnosti. V Čechách to bylo tuším osmačtyřicet hodin, ale Rusko je veliké. O rok později se něco takového skutečně stalo zrzavému moravskému spolužákovi, který měl obličej utvářen vypouklým čelem, mohutnými nadočnicovými oblouky, trčící řídkou bradkou a předčasně olysalou hlavou. Zadrželi ho v leningradském metru díky výkřiku bdělé občanky: „Vždyť ten tovařišč vypadá jako Lenin!“ Byl uvězněn na čtrnáct dní pro podezření, že se vydával za Lenina. A neměl doklady. Místa v letadlech do Evropy byla zamluvena na tři týdny dopředu, takže než ho zaměstnanci konzulátu našli, ostatní se již vrátili do Čech. A on ještě měsíc dřepěl v ruském kriminále. Ke chvále naší školy musím říci, že ho navzdory svazáckým kazisvětům podrželi, nevyloučili, dostudoval.

Jiné skupině se v hospodě stalo, že k nim přisedl bodrý občan a po té, co si hodinku pokecali, chtěl vidět jejich pasy. Protože žádné neměli, duchapřítomně vstali a utekli bez placení. Rus prý za nimi ohromeně zíral, protože mu asi připadalo neuvěřitelné, že ho neposlechli.

Současníkovi to možná připadá jako výplod mé fantazie. Měl by ale pochopit, že jeho nedůvěra pramení z toho, že se narodil ve svobodné zemi. A mněl by si uvědomit, že nebezpečí tyranského vládnutí, nejlépe podpořeného nějakou státní ideologií, ze světa nezmizí již nikdy. Moc je vždy nutno kontrolovat. Snad ty historky z Ruska působí jako absurdní anekdoty. Nefigurovala však v moskevských procesech nařčení typu: „Pokoušel se naklonit zemskou osu?“ A jednoho nešťastníka zničehonic zatkli na nádraží. U soudu se nedozvěděl proč a o deset let později v době tání a po návratu z gulagu se dostal ke svým materiálům. Dozvěděl se jen: „Zatčen při obchůzce nádraží.“ Já si myslím, že Solženicin si tyhle věci nevymyslel. (Můj otec „Souostroví gulag“ ještě v osmdesátých letech považoval za pomlouvačné falzum stvořené západními rozvědkami. Bránila jsem Solženicina a řekla jsem: Ty snad spíš věříš „Protokolům sionských mudrců“? Odpověď zněla, že naopak „Protokolům“ věří. Ale to, co říká Solženicin, jsou jen výmysly. Když  jsem pak uvažovala jdouc alejí, která vedla k našemu letnímu bytu, došla jsem k názoru, že popis tak přesný o nelidských poměrech v lágrech, by si nevymyslel nikdo, ani Rus. Zato Rus by je dokázal vytvořit.

 Svého času jsem byla nadšena ruskou literaturou. Připadala mi hluboká. Dnes si říkám zda není jen nesrozumitelná. Věci, kterým nerozumíte, mohou být inspirativní. Mysl je přístupná paradoxům, které je možno různým způsobem pochopit. Je to jako s básní. Vzbuzuje něco, jako když se křesne křesadlem a člověk má v tu chvíli pocit prozření. Jakmile však oheň pohasne, je pozorovatel v temnotách nucen domyslit to, co viděl a nějak to vysvětlit. Příkladem je následující rozhovor z Tolstého.

„Jekatěrino Ivanovo, tak daleký jste měla pohled.“

„Ach ano, ano. Nohu jsem si přeseděla.“

Dle nálady čtenáře je to možné považovat za žblept nebo tajemnou metaforu kosmického významu (tělo, duše, pohled, žena, stav mysli). Já se přimlouvám za ten žblept.

Začalo nás zajímat výhradně jídlo. Další pokus o vylepšení stravy jsme provedli tak, že jsme se pokusili cosi upéct v kolejní kuchyni. Netušili jsme, že sporák je plný švábů. Tak se stalo, že jsme je upekli spolu se zemlbábou a muselo se to všechno vyhodit. Ach Leningrad. Kolegové,  kteří se vrátili z Moskvy ale říkali, že je to proti hlavnímu městu učiněný ráj.

Se šváby, rusky tarakány, byl vůbec problém. Museli jsme spát s rozsvíceným světlem, protože když se zhaslo, vydali se švábi na cestu po stěnách a padali pak na nás ze stropu. Jeden spolužák se k podzimnímu termínu musel učit marxák z tlusté učebnice dle autora označované jako Hába. Když mu to nešlo, házel tou učebnicí po švábech a dokonce to zveršoval: „Vzduchem letěl Hába, dopadl na švába.“ Když jsme bratrské soužití s hmyzem komentovali před politrukem, lakonicky prohlásil:

„V Africe jsou prostě lvi, v Rusku tarakáni.“

Inspirace šváby tím nekončila. Kolektivním úsilím jsme složili píseň na nápěv Podmoskovskije věčerá (Šostakovičova hrdinská melodie) přibližně s těmito slovy:

Skučnyje ruskije věčerá,

Já žral naposled předvčera.

OBO nechtělo se mi stát

poetomu u mně bolšoj hlad.

Široké je pole do všech stran,

Synu víš co je tarakán?

Na zdech bojiště

V zářivek přísvitu

Řady nepřátel mrtvých tu.

Inu mělo to asi deset slok a pro vysvětlení: zkratka OBO znamenala očeň bolšája očereď, čili velmi dlouhá fronta. U nás takové fronty taky bývaly, ale ne tak bolšoje jako na Rusi. Ostatně u nás se jejich účastníkům říkalo frontoví bojovníci. Byli to stateční důchodci obtočení kolem svých hůlčiček, naštvaní že se někdo narodil později než oni. Když nějaká mladičká žena, například moje pětačtyřicetiletá matka, žádala o deset deka šunky, libové prosím, z pozadí fronty na maso ji dost často někdo okřikl:

„Jakou libovou šunku! Mladá, co si vymýšlíš? Vojnu na tebe!“

Dotyčný frontový bojovník nezaznamenal, že moje kvetoucí matka překonala válku, stejně jako on, včetně nedostatku mléka, masa i bezpečí. A z čeho má ta ženská přešitý ten zatracený kabát? Vždyť její pratchýně za něj kdysi musela dát majlant! A máme tě, tvoji předkové si, lumpové jedni, před lety mohli koupit drahý zimník. Obohatili se za své peníze na náš úkor. Známky blahobytu se u nás trestají do třetího i čtvrtého pokolení.

Což nepokřikovaly ženské na maminku mého kamaráda, po té co se vrátila z koncentráku provokativním způsobem živá: „Však tě z toho kožichu svlíknem, ty kurvo židovská.“

Bydlení na koleji mělo ještě jednu nevýhodu. Na celý šestipatrový panelák byla jediná koupelna v suterénu. A ta byla zamčená. Žádali jsme po děžurné klíče (pro naše větší bezpečí měla příslušná strážkyně za pasem pistoli), ale bylo nám řečeno, že teplá voda neteče. Bylo léto, tak nám to ani moc nevadilo. Klíče jsme ale nedostali. Bylo nám řečeno, že bychom se mohli nachladit a pak bychom pomluvili Sovětský svaz.

Velká vlastenecká válka se ještě v osmdesátých letech hodila k omlouvání jakéhokoli nedostatku a ke zdůvodňování jakýchkoli výhod některých občanů, těch kteří si jsou rovnější než ti druzí. Je jeden vtip, který se na to dobře hodí. Baví se dva bývalí partyzáni:

„Proč už nechodíš na naše srazy?“

„Ale víš, já už ty mladý neznám.“

V Rusku to občas opravdu vypadalo, jako by válka skončila včera. Pánové s metály na hrudi, beznozí mrzáci jezdící na prkýnkách připomínají dnešní skateboard a odrážející se od země dvěma kusy dřeva…

Přišlo mi divné, že v centru města nebylo vidět ženy s kočárky. Pak mi došlo, že se tam díky poměrům v městské dopravě prostě nedostanou. Do přeplněného autobusu nebo do metra s tisíci schody bylo nemožné s kočárkem vstoupit. Agresivita spolucestujících byla taková, že bych se bála nastoupit i jen v prvním trimestru těhotenství. Viděla jsem, jak se nějaká děvočka snažila nacpat do nacpaného autobusu. Zezadu k ní přiskočil ometálovaný bojovník, párkrát ji pěstí praštil do hlavy, za vlasy vytáhl ven a nacpal se místo ní.  A když někomu šlápnete na nohu, nemá smysl se omlouvat. Rovnou vás kopne. Zakusila jsem.

Problematický byl také prodej jízdenek. Měli tam sice automat, ale nějaký divný. Hodily se do něj mince, zatáhlo se za páčku a vyjel lístek. Spolužák při té manipulaci ztratil rovnováhu, jak autobus prudce zabrzdil a hle – vytáhl metrový pás jízdenek. Bdělý občan to oznámil řidiči a ten se na nás chystal zavolat milici. Utíkali jsme jak zajíci. Leč i zajíci mají své strategie. Příště jsme to udělali tak, že jeden cinknul mincemi o automat a ostatní ho tak pevně obstoupili, že soudruzi nic neviděli. Pak jsme za jednu platbu vytáhli lístky pro všechny. Ty báječné výsledky kolektivní spolupráce!

Jednoznačně pěkné zážitky jsem měla z Ermitáže. Vrátila jsem se tam později, už bez průvodce a strávila jsem tam postupně čtyři krásné dny od otevření do zavíračky. Hned v prvních dnech pobytu v Leningradě, když jsem rozeznala jednoznačně kladný postoj obyvatelstva vůči cizincům, rozhodla jsem se pro mimikry. Občané pod jhem totalitních režimů pro to mají zvláštní smysl. (Vzpomínate na Chameleona od  Woodyho Alena?) Zakoupila jsem velkou bílou tylovou mašli do vlasů, naštěstí jsem je měla dlouhé. Dále vlněné punčochy na podvazky a náležitě dlouhou sukni. Kalhoty jsem vyloučila po zkušenosti z předměstí, kde se k nám sbíhaly domovnice s výkřiky „Děvočky v brjukach!“ Také jsem si místo kabelky opatřila jakousi režnou plátěnou mošnu. A schovala jsem foťák. Je zajímavé, že v tom profízlovaném státě nebyl problém projít do Ermitáže vchodem pro zaměstnance. Prostě nikdo nechtěl vidět legitimaci. Musela jsem se jen naučit, že se tam lidi po ránu nezdraví. Služebními prostorami jsem prošla do expozice a tam jsem strávila den v blaženém rozjímání.

Celou tu šarádu jsem prováděla proto, že vstupné bylo dost vysoké a nemohla bych si je dovolit. Celý den postávat před vitrínami bylo přeci jen únavné a člověka časem začaly bolet nohy. Měla jsem dvě útočiště. Jedním byl místní bufet, kde se díky turistům podávaly pirožky bez tarakánů a koblihy. Zvláštností tohoto zařízení byly stoly po šesti, menší tam nebyly, a košíky s pečivem na stole. „Kolik jste měla koblih?“ byla jsem tázána při placení. K mému překvapení odpověděl otec rodiny sedící u stejného stolu: „Měla dvě.“ Někdy Češi sebekriticky říkají, že jsou národem práskačů. Na Rusy ale prostě nemáme. Pavka Korčagin, věčně živý.

V deníku mám záznam, kterému už dnes nerozumím. Je to jakýsi uměleckohistorický těsnopis:   Corregio, portrét ženy, asi záhadný, Francesco Melzi lepší než Andrea del Sarto, sv. rodina, Cesare de sesto. Čínský lak, černé pozadí. Hnědá, zlatá okrová. Zelená opaleskuje. Zlatý prach? Charles Colet, podvečerní Benátky, mraky, moře, lodi. Vincent Van Gogh, Ženy z Arles. A Rodin, busta jako hora. Dougueu, rostlinná struktura. Ruské umění? Snad soubojové pistole a ikony.

Ech, je to jak surrealistická báseň. Není divu, že po téměř třiceti letech tomu nerozumí ani autorka sama. Něco jako ten bájný zaýsek a žalpa.

Ermitáž je minóovské bludiště sálů, chodeb a schodišť. Všude přepychové zařízení někdejšího paláce a mezi tím hotový galimatyáš obrazů dobrých i průměrných, zbraní, porcelánu, šperků, nábytku i dobových obleků. Zlaté tapety a malachitem obložené sloupy mě rušily chtěla-li jsem se soustředit na obraz. Vzpomínám si, jak mě mohl čert vzít, když jsem se pokoušela zahlédnout Rembrandtův obraz pokrytý vysoce lesklým lakem, zasklený a otočený k světlu. Ať jsem dělala, co jsem dělala, viděla jsem stále jen sama sebe jako v zrcadle. Snad se do té nádhery ani nehodil. Jeho pokora a soucitnost se rozpačitě ošívala.

Krom sbírkových předmětů byli v muzeu k vidění i návštěvníci. Tu v teplákových soupravách, tu v brokátu nebo plesové toaletě. Nosili si s sebou magnetofony, které jim vyprávěly, že Rembrandt byl známý jevropejskyj umělec. Tím se proplétaly starší anglické páry oděné v tvídu. Dav se po nich nevraživě ohlížel. Jedna Angličanka se zeptala děžurné pečlivě naučenou ruskou frází, kde je tu WC. Jaké bylo její překvapení, když se ženská v uniformě místo odpovědi otočila zády a zmizela do jiného sálu! Kapitalisti jedni, lezou sem a ještě by tu chtěli kálet.

Druhé útočiště v Ermitáži bylo přízemí v prehistorické expozici. Bylo tam plyšové sofa, hned vedle mumie skythského koně. Na pohovce se dalo nejen sedět, ale zjistila jsem, že mě nikdo neobtěžuje ani když si lehnu a usnu. Jestli tam náhodou někdo prošel, asi mě považoval za součást expozice. Předcházel totiž sál s egyptským, převážně sakrálním uměním. Živí   -neživí je museli správným způsobem naladit.

Prochodila jsem také celé historické centrum Leningradu, které má své chladné kouzlo. Způsobuje to nízké severské slunce, v němž barvy ztrácejí svou vydatnost. I ta tráva vypadala jen jako na povrchu zbarvená. Něco jako ze starých kolorovaných pohlednic. Neměla ty mnohé odstíny, jako tráva u nás. Že by tam všechno lpělo jen na povrchu? A bylo to tam nekonečné. Šířka ulic, rozměry paláců, plocha parků a hlavně Něva, která vypadá jak moře. Něva, Něva, Něva. Moře, moře, moře. Její vlny jsou opravdu mořské, takový mají od břehu k břehu rozběh.

Zůstali jsme jednou na nábřeží v noci, abychom viděli otvírání mostů. Bylo krátce po bílých nocích a půlnoční slunce zapadalo jen na dvě hodiny. Na nábřeží seděla mládež a zpívala při kytaře. Byli bychom se bratřili, ale když slyšeli cizí přízvuk, báli se nás. Zpívali jednu písničku, kterou si dodnes pamatuji. Byla o hospodáři, který měl na peci šest koček. Večer hrál na garmošku a kočky okouzleně poslouchaly. Jeden kaťonok to nevydržel a začal tancovat. Když skončil, kočky ho pochválily, ale starý kocour řekl: „Bylo to dobré, ale víckrát to nedělej. Kočky přece netancují.“ Tak ta ruská bezduchost přeci jen nebyla bezbřehá.

Jiná písnička zněla asi takhle. Když mi bylo šestnáct, máma mi dala zimní kabát. Řekla mi, že táta je mrtev, ten kabát byl jeho. Šel jsem po ulici a potkal mě soused. Povídá: Ty máš tátův kabát! Jen počkej až to zjistí. Nařeže ti. Tak jsem mu řekl, že táta umřel.

V jednu po půlnoci se mosty otevřely. Zaoceánské lodi nebyly s výjimkou pozičních světel osvětleny. Klouzaly jen jako nehmotné černé stíny, které bylo možné tušit jen podle toho, jak zastiňovaly světla protějšího břehu. Impozantní.

Ač jsme byli sběhlí ve vymýšlení blbin, namalovat obrovský fosforeskující pyj na bok zvedacího mostu, to by nás nebylo bývalo napadlo. Sleduji se zájmem pokrok v každé další generaci.

Večerní zábava v Leningradě měla svá pravidla. Když se v restauraci uvolnila polovina lokálu, mohla nastoupit přesně odpočítaná skupina zákazníků čekajících na chodníku. V případě, že na základě přesného sčítání zůstala partnerka na chodníku a partner mohl dovnitř,  partner musel vysolit úplatek. Pozorovali jsme, že při vstupním ceremoniálu se raději partner k partnerce nehlásil, aby číšník jednoho z nich schválně neoddělil a nemuselo se platit. Jídelní lístky nebyly přítomny. Člověk jen řekl, že chce jíst a pak s napětím čekal.

Cestou domů jsme viděli několik potyček milice s opilci. Podle nového zákona se opilost stala trestnou, stejně jako hraní karet na veřejnosti. Jedna žena se o svého druha tahala s mužem zákona, brečela a křičela: „On není opilý, jenom unavený, unavený, unavený!“ Pak seděla na obrubníku a vzlykala: „Ach lidé boží!“ Bůh se vyskytoval jen v nadávkách a vzdeších.

Nezdálo se, že by výsledky toho zákona (suchoj zakón) byly bůhví jaké. Před kolejí byl park s hřištěm, ale děti si hrály na chodníku. Byl totiž plný jejich do tuha opilých otců.

V té době zřejmě vznikl následující vtip:

Generální ředitel přijímá sekretářku. Na stroji píše s kadencí kulometu, kafe vaří dobré …

„A teď ukažte, jaká jste žena.“

„Jistě pane generální. Zamkneme?“

„Proboha ne, mysleli by, že tady chlastáme.“

Moje metoda cestování tímhle úžasným a strašným městem byla podobná jako ta v Ermitáži. Ráno jsem se dopravila ze vzdáleného předměstí. Trvalo to metrem hodinu a půl a vozy lomozily jako trouby před Jerichem. Leningrad je totiž kolem zálivu roztažený téměř sedmdesát kilometrů zdéli. Dnes už možná víc. Pak jsem putovala po městě a když  jsem toho měla dost, někde jsem si sedla a četla jsem si. A pak jsem šla dál. Jednou jsem z nerozvážnosti usedla na schody nějakého paláce, ke kterým nevedla žádná cesta. Jen trávník. Milicionář, který mě spatřil jak si na mramorových schodech čtu, pojal oprávněné podezření, že jsem na komunisticko-posvátný trávník šlápla. Navíc se zdálo, že umím číst. Na podezřelé intelektuály mají policisté čich. Vyrazil ke mně, ale to už jsem zaznamenala nebezpečí a začala se urychleně dekovat. Pak si ještě všiml, že titul knihy není v azbuce. Jeho znepokojení vzrostlo. Než se rozhodl, jestli má zavolat čeku, záchranku nebo armádu, urychleně jsem se vzdálila. Vůbec jsme se často urychleně vzdalovali. Byli jsme takoví ti ušáci, co si statečně říkají: „Živý nás nedostanou.“

Evropan očekává, že něco povznášejícího najde v kostelích. Stávalo se, že jsme někde viděli kostelní věž a když jsme překonali nemalou vzdálenost, zjistili jsme, že je zavřený nebo je tam muzeum. Ponejvíce přírody, revolučního hnutí, muzeum ateismu nebo inkvizice. Jednou jsme takto omylem navštívili koncert, velmi pěkný. Trochu mě rušila skutečnost, že orchestr byl na kůru a obecenstvo sedělo čelem k němu a zády k prázdnému kněžišti. Na závěr koncertu jsme vyslechli v operním podání s četnými tremoly Ave Maria. Následoval popěvek z Mamsel Nitouche.

Překvapilo mě, že moje spolužáky, nábožensky zcela indiferentní, celá ta událost, jíž vyvrcholily naše zkušenosti s potlačováním křesťanství, rozlítila tak, že otázku víry na koleji bouřlivě diskutovali až do časných ranních hodin. Nakonec postupně každý pocítil potřebu vyjádřit se o tom, co považuje za hodnoty svého života a co je transcendentní. Mám pocit, že se do takového rozhovoru pustili poprvé v životě. Dost mě také překvapilo, že se většinou hlásili k jakémusi deismu lapidárně vyjádřitelného slovy, že „Něco je.“

Bylo velmi milé, jak jsme se v tom nepřátelském prostředí skamarádili a ve všem si pomáhali. Dokonce jsme se dělili o jídlo. Málo kdy jsme byli tak jednotní v názoru na to, co se kolem nás děje. Stalo se jen párkrát za celé studium, kdy jsem měla pocit, že mám kolegy. Naproti tomu asistent, který nás doprovázel, dělal, že tam není. Nicméně mi ho bylo líto, protože tam musel každý třetí rok.

Byly ale i jiné kulturní zážitky. Absolvovali jsme výlet na jezero Razliv, kde se před revolucí skrýval Lenin v kupce sena. Jmenuje se to tam Pamjatnik–kyra, tedy památník chýše. Kupka sena byla na místě náležitě rekonstruována a na jednom místě z ní trčela konstrukce z lešenářských trubek. Kolegyni napadlo vlézt dovnitř, aby viděla, jak to tam vypadá. Vyjela po ní všudypřítomná děžurná. Situaci pak zachraňovala druhá spolužačka, která té první začala obírat stébla ze svetru a nábožně si je ukládala do památníku. Baba se srdečně usmála a vysvětlila jí, že to seno není původní.

O kus dál stál monumentální žulový pomník. Z jedné strany byla vytesána již zmíněná legendární kupka sena, z druhé strany řečnická tribuna a na ní Lenin, jak kamsi ukazuje. Na žulové tribuně byl zlatem vyvedený Leninův citát: „Na jezeře Razliv mě carská policie nedostala, zato komáři ano.“ Pozor, vtip.

Pokračovali jsme do mauzolea, kde byly různé revoluční předměty. Slamník, polštář, konvice na čaj, dřevěná lžíce, plechový talíř, loďka, rubaška a hrábě s vylámanými zuby. Vzhledem k tomu, že v Rusku člověku vždycky někdo musí vysvětlit co na vlastní oči vidí, měli jsme průvodce. Sdělil nám, že ty úplně obyčejné věci používal sám Lenin. Ale nejsou to ty původní. Originály jsou umístěny v trezoru v Moskvě.

Prohlídka pokračovala někam, kde se to jmenovalo Zeljonyj kabinět. Bylo to v lese a od cestičky to bylo odděleno červenou šňůrou jako v muzejní expozici. Koukali jsme do lesa a pořád jsme nic neviděli. Pak se s mojí spolužačkou začalo něco dít, ale nedokázala jsem poznat, jestli zápasí se smíchem nebo s pláčem. Vzápětí mi to došlo také. V lese byl jeden menší pařez a vedle jeden větší pařez, na kterém byl položen rudý karafiát. Tady Lenin psal o revoluci, přemýšlel a snil o ní. Aby nebylo pochyb, co to má být, o kus dál byla další socha. Dva žulové realisticky vyvedené pařezy včetně letokruhů a na jednom z nich Lenin s perem v ruce. Rusko nás zkrátka dostalo.

Absolvovali jsme na konci pobytu výlet do Pobaltí a rozdíl v poměrech byl do očí bijící. Tallin vypadá jako ze severního Německa. Lidé tam nemají mongolské rysy, většinou jsou světlovlasí a modroocí, někteří s nazlátlou medovou pletí. Jsou štíhlejší a vyšší než Rusové a obě etnika se na ulici dají bez problémů rozeznat. Asi tak jako byste pozorovali orangutany mezi volavkami.

Dali se poznat i podle oblečení. Mezi estonskou mládeží zrovna frčela síťovaná trička a tenisky s nápisem Addidas, mnohdy kvalitně vyvedeným černou fixou. Kalhoty nad kotníky tam ještě nedorazily. Zkrátka móda našeho loňského léta a móda západní Evropy tři léta tomu nazad. Dobrý výkon.

Navštívili jsme výzkumný ústav, který jsme si mohli kupodivu prohlédnout i zevnitř. Zjevně se tam pracovalo a říkali, že celý provoz platí patenty prodávanými většinou do Japonska. Na vybavení i na jejich oblečení to bylo vidět. Na obědě v kantýně taky. Takže jim věřím.

Prohlídka města byla moc zajímavá, zachované středověké hradby s branami a spousta gotických kostelů z šedivého kamene. Část jich byla zavřená, ale některé přeci jen v provozu. Všechny byly protestantské, pravoslavný ani jeden. Ačkoli je v Pobaltí Rusů velké procento, posvátný stánek zřejmě nepostrádají. Na budově soudu byla obrovská mozaika zobrazující setkání předáka estonských komunistů s Leninem. Když náš politruk poodešel, šeptem nám estonská průvodkyně řekla, že ti dva se nikdy nemohli setkat, protože estonský komunista se narodil až po Leninově smrti. Znovu jsem se zájmem na mozaiku zahleděla. Estonec měl ve tváři tak blažený výraz, že bych ten výjev nazvala „Jak prostý revolucionář ke štěstí přišel.“ Zkrátka něco toho druhu jako „Královna Alžběta beseduje s kolchozníky.“ (Tohle je myslím z produkce Semaforu, ale jistá si tím nejsem.)

Začínám být jako známý brněnský hudební skladatel, jehož karikatura se objevila v novinách. Pozorně sleduje, jak mu do sklepa skládají koks, a uhlíř říká: „Když my skládáme, tak nekrademe.“

Plni sympatií k Estoncům jsme navštívili místní restauraci. Pivo bylo hrozné, jídlo nebylo a nakonec nás sprostě okradli. Když jsme žádali ceník, po půlhodině nám ho přinesli s cenami přepsanými inkoustovou tužkou. A těch piv, které nám napočítali, jsme mohli užívat do konce života. Chtěli jsme se hádat, ale asistent nám doporučil, ať to raději zaplatíme a polovičku zaplatil sám. Kdyby na nás zavolali milici, mohlo by se vyjednávání protáhnout na několik týdnů. On v Rusku už totiž byl. Sláva mu. Zachoval se tak výborně, jako by ani nebyl členem strany. Abychom si zachovali tvář, žádali jsme knihu přání a stížností, protože nad pípou visela cedulka „Kniha přání a stížností na vyžádání u vrchního.“ Personál zmizel jak mávnutím kouzelného proutku. Po čtyřiceti minutách jsme šli raději domů.

Do Leningradu jsme se vraceli lůžkovým vozem. Byl kupodivu přesný a čistý. V ceně jízdenky byl ranní a večerní čaj. V Rusku se totiž vlakem, jak známo neputuje hodiny ale dny a týdny. Je-li náhodou revoluce, i měsíce. Čaj byl podáván ve skleničkách s ornamentálními kovovými objímkami s držátkem. Děžurná ho připravovala na chodbičce v samovaru, pod kterým se topilo dřevěným uhlím. Měl velikost parního kotle a byl opatřený teploměrem a manometrem.

Podzim nadešel již koncem srpna a studené lijáky nás doprovázely na letiště. Nashledanou, Rusko. Ne, raději sbohem