Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dnes nehlásili žádné popravy

15. 11. 2019

Dnes nehlásili žádné popravy

Deníky Vlasty Čepkové - Lavalové

Upravila Barbora A. Hřebíčková

Praha 2019

Ukázka

Fotky najdete na https://www.flickr.com/photos/183939649@N02/albums

 

Editorial

Na tomto textu jsem pracovala s paní Lavalovou v roce 2003. Původně se mělo jednat jen o zkrácení jejích deníků z doby protektorátu, kdy žila v říšském záboru Sudet. Znamenalo to zredukovat text prakticky na čtvrtinu, což si vyžádalo značné zásahy. Navíc jsem nepracovala s rukopisnou předlohou, ale se strojovým přepisem pořízeným neteří a k originálu jsem neměla přístup.  Potřebovala jsem si proto v rozhovorech ověřit věcnou správnost a z toho se vyvinula širší spolupráce na magnetofonových záznamech vzpomínek, které jsem nakonec také použila. Dvojí úpravou došlo k jistým stylistickým rozdílům vůči původním deníkům, které se pak ještě snažila vylepšit rodina, protože text není vůči některým jejím příslušníkům lichotivý. K tomu nakonec naštěstí nedošlo, ale deníky byly radikálně zkráceny jen na dobu okupace. Nevypadalo totiž dobře, že někteří příslušníci bývalé buržoasie vstoupili do KSČ a účastnili se mládežnických staveb, aby si napravili třídní původ.

Dvakrát zkrácený text vyšel v r. 2004 a v r. 2008 v nakladatelství Prostor pod názvem Dnes nehlásili žádné popravy s předmluvou Aleny Wagnerové, editorky edice Paměť. Kniha je v obou vydáních rozebrána. Tato elektronická verze z roku 2019 je téměř o třetinu delší a obsahuje také více fotografií, které jsem zpracovala z rodinné pozůstalosti paní Lavalové. Bohužel v dost hrozné kvalitě, jak to odpovídalo mému tehdejšímu vybavení.

Deník z roku 1938

Vyprávění

Narodila jsem se 9. prosince 1924, zrovna v době, kdy umíral můj dědeček. Naše rodina žila tehdy na zámečku v Úlicích, asi patnáct kilometrů od Plzně. Z tamních skleníků přivezli mamičce k mému narození celý koš bílých hyacintů. Asi jsem nebyla moc hezké dítě, protože o mně nanejvýš řekli, že jsem měla pěknou kulatou hlavičku. Když někomu na dítěti učaruje kulatá hlavička, tak o něm asi není co říct.

Všechny moje vzpomínky z dětství jsou spojeny s matčinou rodinou, protože jsme žili na jejich rodinném panství a tatínek v roce 1933 zemřel. S jeho rodiči a sestrami jsme se moc nestýkali. Mamička pocházela ze šesti dětí, čtyř bratrů a dvou sester, proto bylo za mého dětství v Úlicích pořád plno. Žili jsme životem šlechtické rodiny, jak to zavedl můj dědeček, kterého vychoval hrabě Stadion. Měli jsme velkostatek, pivovar, dva mlejny, lihovar, patnáct set hektarů lesa, zahradnictví a zámecký park se spoustou květin, ovocnou školku a dokonce elektrárnu. Kupovala se snad jenom sůl a sazenice, protože jeden ze strýců a moje mamička se s láskou starali o velkostatek i o to, aby park byl co nejkrásnější.

Jsem nejmladší ze čtyř dětí. Moje sestra Emma se vdávala krátce před válkou a se švagrem utekli do Anglie. Švagr se posléze stal členem Benešovy exilové vlády a my v Protektorátě jsme měli kvůli tomu řadu potíží. Bratr Pauli byl za války už také ženatý a my dvě nejmladší, já a Dida, jsme byly studentky.

9. října 1938, neděle, Úlice

Venku je nepříjemné počasí a já píši svůj deník. Dnes, na přelomu dějin. Naše vojska odjíždějí z pohraničních pevnůstek. S Vláďou, Boženou a Seppem celé dopoledne prohlížíme ověnčené domy, v nichž nadšeně očekávají příchod německého vojska. Odpoledne jsme se na silnici rozloučili s posledním z našich vojáků. Říkal nám, abychom se neponěmčili a že si pro nás přijdou. To doufám, protože jsme slíbili, že zůstaneme Čechy. Pak jsme zavolali: „Nazdááár!“ a on vyrazil k Plzni. Všichni jsme brečeli.

A hned pokračuji. Přijeli! Němci přijeli zabírat pohraničí. Silnice je plná černých tanků a z nich lezou černé postavy. Hranaté obličeje, na klopách umrlčí lebky.

V našem parku vystoupil z vojenského auta důstojník a přistoupil ke strýčkovi. Zajišťoval ubytování. Měl žlutý, studený obličej, ale pohladil Bleska, našeho starého, loveckého psa. „Jste lovec?“ zeptal se ho strýček. „Ein Menschenjäger.“ odpověděl a šeredně se usmál. Po zádech nám přejel mráz.

Koukali jsme od vrat, jak vojáci jedí rozvařenou rýži s kousky masa. Starý Janka na nás hulákal: „Vy svině, vy čeští pacholci, pakáž jste! Co zevlujete? Ještě v noci vás všechny odpravíme!“ Říkal to samozřejmě německy, a nás to nutilo smát se, i když jsme se báli.

Staré paní Petrové řekl, že z ní bude guláš, až jí polezou střeva, staré svini. Paní Petrová z toho mohla mít smrt a vojáci mi ji pomáhali křísit. Říkala jsem jim, z čeho to má, a oni se rozčilovali nad tou surovostí. Na bytě máme tři německé důstojníky a chovají se slušně. Lidi šílejí radostí.

Vyprávění

My děti jsme se vždy považovaly za uvědomělé Čechy a chodily jsme do českých škol. Německy jsme ale mluvily stejně jako česky, dokonce jsme ovládali i místní dialekt.

Před válkou jsme s mamičkou žili v nedalekých Pňovanech, kde měla mamička zařízený panský dům. Když tatínek zemřel, přestěhovali jsme se do Úlic, ale v Pňovanech jsme trávili celé prázdniny. Zatímco v Pňovanech jsme běhali s vesnickými dětmi, českými i německými, v Úlicích jsme žili na zámku a v parku a od vesnice nás dělil nepřekonatelný společenský odstup. Mamička byla velmi demokratického založení, to však dokázala prosadit jen ve vlastní domácnosti.

V Úlicích byli všichni sedláci Němci, ale polovina jich měla česká jména. Češi byli hlavně zaměstnaní na dráze a na poště, byli to úředníci a učitelé, ale také podruzi a dělníci ze Škodovky. Žili jsme v poměrném souladu až do roku 1938. Tehdy, jako když mávne kouzelným proutkem, všechno bylo najednou jinak. Hitler štval Sudeťáky proti nám, děti spolu přestaly mluvit, z masových shromáždění šla hrůza. Dodnes mám děs z každého davu.

10. října 1938, Úlice

O půl desáté jsem šla k Boženě a u nich na půdě jsme si pak dělaly světničku. Odpoledne mě fotografovali nějací vojáci, snad proto, že nosím tepláky. Pak jsem krmila králíky. Ze střechy jsme pozorovaly vojenský život u nás na dvoře a napočítaly jsme osmadvacet tanků. Večer nás němečtí důstojníci přemlouvali, ať se dáme k nim.

12. října 1938, Úlice

Dnes jsme byli na hřbitově dát nové květiny grossmamá. Když jsme se vraceli, jeden malý kluk nám stoupl do cesty a zdvihl paži: „Heil Hitler!“ Už si toho ani nevšímáme. „Zítra budeš muset do německé školy, povídá. „Umíš vůbec německy?“ To se ví, že umím německy. Mluvím spisovně i dialektem. Měla jsem chuť mu ji lísknout. Do školy prý půjdeme s vojenským dozorem. Odpoledne bude projíždět Hitler a já mu mám stát špalír, protože jsem nejvíc blond z celé vesnice.

13. října 1938, Úlice

S německými dětmi musím jít vítat fíru. Aby na mě neplivaly, budu mít sebou na ochranu vojáka. Vztekla bych se. Odpoledne pro mě voják přišel, hledal mě po celém parku a volal to svoje: „Flasta!“ Byla jsem schovaná ve věžičce. Když konečně odešel, slezla jsem. Stejně ze silnice všichni táhli s dlouhým nosem a zvadlýma kytkama, protože fíra vůbec nepřijel. Pan leutenant se ptal, proč jsem tam nebyla. Řekla jsem, že mi bylo špatně.

Svedli jsme bitvu kuličkami s německými vojáky, ale oni si začli. My, holky jsme je udolaly a mě pojmenovali Johankou z Arku. Ptali se pak, co je to za jméno, Flasta. Dostali lekci z naší historie a pěkně jsem jim to vytmavila. Smáli se a říkali, že jsem doopravdy Panna Orleánská. Pak přišel Janka, vůl pitomej, a povídal, že vesnice by měla uspořádat pro vojáky hostinu a mamička že má dát šnaps. A ona ho nemohla vyhodit, ač by ho ráda vzala za límec. Večer přijel strýček Pavel.

Za tmy jsme pak byli komandováni na přehlídku do Stříbra. Vojsko pochodovalo s fakulemi a vypadalo to jak na sokolském sletu při scéně Záškodníci. Hrály bubny a píšťaly, muzika nám Čechům strašně nepříjemná. Radnice byla osvětlená a z pochodní se valil dým. Udělalo se mi špatně a zvracela jsem až k mdlobám. Pan leutenant, který nás měl dopravit do Stříbra, nás nechal v příkopě, před městem a vyzvedl nás tam, až když bylo po parádě.

Vyprávění

Henleinovci nám pořád slibovali, že nás podřežou, a jeden večer to skutečně vypadalo kriticky. V rádiu zrovna dořval Hitler a na nás se hnal dav lidí. Seděli před tím v hospodě, poslouchali rádio a náležitě se posilňovali. České rodiny zjistily, že se chystá pogrom, a přiběhli se schovat na zámek. Pamatuji se, jak jsem slyšela rozbíjení okenních tabulí a potom rány na vrata, která se snažili vyrazit. Zachránil nás tehdy bratr Pauli, který si odskočil od jednotky, aby se doma vykoupal. Oblékl si uniformu, vzal pistoli a vyšel proti davu. Jak na ně zařval a vystřelil do vzduchu, rozutekli se. Snad si mysleli, že je u nás vojsko. Od Pauliho to bylo moc statečné, vlastně nás zachránil. Kdo jiný by se odvážil postavit se sám zjančenému davu? Už byli pryč a já jsem ještě zoufale hledala, kam se schovat. Nakonec jsem si našla místo v krbovém komíně, kam se dalo vyšplhat po postranních výstupcích, které usměrňují proudění kouře.

Většina rodiny odjela do vnitrozemí, ale moje mamička se rozhodla, že se strýcem Pavlem a se mnou vydrží ten hrozný tlak a že zůstaneme na místě. Všichni odcházeli, poslední četník se přišel rozloučit a pak jsme tam zůstali sami. Beneš v rozhlase vyzýval, aby Češi zůstali na svých místech. Okleštěná republika praskala ve švech, všude byli utečenci z Polska, Maďarska, Slovenska a Sudet, nebyly byty ani práce. Bylo skutečně lepší zůstat na svých místech.

Pak přijeli Němci. Asi si mysleli, že jedou osvobozovat Sudeťáky z područí nějakých neandrtálců, a pak najednou seděli u nás v jídelně a mamička oblečená ve smutku jim se svou nenapodobitelnou noblesou nechala přinést večeři a já jsem byla určitě to nejblonďatější dítě, které ve vsi potkali. Strýček taky vypadal moc důstojně a Němci jen koukali. Překvapení ale bylo oboustranné, protože jsme čekali rozeřvané surovce a setkali se s lidmi, se kterými se dalo mluvit. Byla to zřejmě nějaká elitní jednotka, všichni vysocí, blond, modroocí, jeden jako druhý, společensky dobře vychovaní. Strýček s nimi mluvil německy a snažili se vzájemně si vyjasnit, čí je která země a kdo má na ni právo.

Ptali se mamičky, kde jsou hroby Němců, které tu za republiky umučili. Řekla jim, že tu žádné nejsou, a tu se ten mladý, Soest se jmenoval, obrátil na hauptmanna Krause a povídá: „Wieder eine L/ue/ge.“

Když pak přišli Henleinovci a chtěli, abychom jim vydali československou vlajku, chtěli ji tahat po hnoji a tím ji zneuctít, obrátila se mamička na hauptmanna Krause: „Vy víte, pane haptmanne, co pro národ znamená prapor. Žádám vás proto o ochranu.“ On se uklonil, srazil paty, převzal prapor a odnesl ho k sobě do pokoje. Byla to scéna jako z filmu. Henleinovce rovnou vyrazil a když pak vojáci odjížděli, mamičce prapor vrátil. Doporučil jí, aby ho spálila a tak uchránila zneuctění.

14. října 1938, Úlice

Byla jsem zase s Boženou a odpoledne jsme slyšely, že se vojáci pokoušejí vyhodit do povětří hraniční pevnůstky. Nejde jim to. Na dvoře hlídal jeden voják z té naší kuličkové bitvy a dovolil nám vlézt do tanku. Nějaký kluk nás zdravil: „Heil Hitler!“ a my mu z tanku odpovídaly: „Guten Tag.“ On na to: „Leck mir Orsch.“

Odpoledne byl velký průvod z Pňovan do Úlic. Němečtí vojáci se rozhodli vyvařovat pro ubohé soukmenovce, kteří trpěli pod republikou, a pozvali všechny ke svým kotlům s eintopfem nastavovaným ovesnými vločkami. Průvod od pňovanské německé školy vedla obrovsky tlustá dcera řídícího učitele s cedulí: „Wir haben Hunger“. Za ní šli sedláci, kteří i za krize měli maso a smetanu, a na konci školní děti. Když uviděli, co jejich vojáci jedí, udělalo se jim mdlo. Těžce polykali lžíce té bryndy a druhý den kuchař vyléval plný kotel prasatům. Soukmenovci víckrát nepřišli.

Večer mi přinesl německý leutenant knihu, kterou mi koupil ve Stříbře. Jmenuje se „Wiete will nach Afrika“ a je to vlastně příprava pro německé dívky na život v nových koloniích. Mají takovou školu, kde se učí různá černošská nářečí, ale také jízda na koni, střílení, ošetřování raněných a zemědělství. Dala jsem mu za to koláč, protože jsme zrovna pekli. Políbil mi ruku jako velké dámě. Musela jsem se smát.

15. října 1938, Úlice

Ráno jsme si s Boženou a Láďou hráli na půdě a běhali jsme po střechách. Nějaká paní na nás z cesty hrozila: „Už nebudete křičet nazdar, vy holomci!“

K večeru uháněl náš kamarád na kole domů a za ním hejno kluků. Házeli po něm kameny a chtěli mu nabít. Potkaly jsme je s Boženou na silnici a celý ten houf běžel proti nám a křičel: „Pryč s Čechy!“ Křičela jsem na ně, ať ho nechají, že jsme přece lidi, jako oni. Odpovídali, že my jsme s nimi jako s lidmi nejednali. Celé nás poplivali, házeli po nás kameny a já jsem dostala morkovou kostí ze smetiště do brady, až mi z crčela krev. Okolo jel voják na motorce a oni mu hned žalovali, že jim nedáme pokoj. Přišlo mi zoufale líto, že může tak hrozně lhát a že se vůbec nemůžu bránit. Bylo mi do breku nad tou děsnou sprostotou. Běžela jsem domů a mamička se mě úplně zděsila, jak jsem byla celá od krve.

Vyprávění

Když mi německé děti rozbily bradu, hauptmann rozhodl, že musím ihned pryč. Nebylo v jeho moci dát mi propustku přes hranice, ale schovali mě mezi mlékařskými konvemi a německý mlékař mě provezl do Plzně. Měla jsem tenkrát strašný strach, protože jsem myslela, že mi jde o život. V Brně u tetičky jsem se sešla se sestrou Didou a chodily jsme tam pak do školy. Jednou se mě při hodině paní učitelka ptala na Úlice a já jsem dostala takový záchvat pláče, že mě museli odvést domů. V noci jsme pak dostala srdeční záchvat. Přišel lékař, ale než se teta se strýcem vrátili z nějaké recepce, už jsem napsala závěť. Didě jsem odkázala zlatý medailónek.

27. října 1938, Brno

Pod mrakem, prší. Jsem doma, protože mám strašnou rýmu. Přijela mamička a vyprávěla o Pňovanech. Heidra zajali a odvezli do koncentračního tábora a zbili ho tak, až mu tekla krev. Jeho babička se ptala, proč ho zavřeli, a oni řekli, že hlídal trať. Bude zavřený čtyři roky a babičce poslali jeho zkrvavené prádlo. Mamička a pan Antoš jsou také udáni. Pan leutenant Soest poslal mamičce noty a pan hauptmann knihu. Mamička je úplně zdrcená.

28. října 1938, Brno

Mlha.

Vyprávění

Mamička zůstala v Úlicích až do konce roku 1939, kdy ji vypověděli. To za její činnost v Sokole. Přestěhovali jsme se do Prahy a nesměla pak vůbec přes hranice do Říše. Jen mě v Úlicích občas trpěli. Strýček Pavel zůstal, aby zachránil majetek. On byl zvláštní člověk, silná osobnost a přitom velmi rezervovaný. Každý měl před ním respekt, včetně Němců. Taky se nikdy národnostně nebo politicky neangažoval a neměl u nacionál partaje žádný vroubek.

 Zůstal tam, aby se staral o panství a skutečně pak celou válku zásoboval rodinu potravinami.